Šedesáté výročí bombardování Drážďan spojeneckými letouny vyvolalo v Německu další debatu o nutnosti tohoto zásahu. O tom se samozřejmě vedou spory už desítky let, nicméně kulaté výročí přichází v době, kdy Němci stále častěji hovoří o vlastních obětech a naopak i hrdinech, kteří dokázali vzdorovat Hitlerovu nacismu. Někdy jde toto hledání ale příliš daleko.
Pozapomenuté oběti
S letopočty končícími pětkou to v posledních desetiletích Němci neměli nikdy snadné. Konkrétní podobu vzpomínání na nacismus, II. světovou válku a na její oběti nešlo v demokratickém státě naordinovat shůry. Ještě v roce 1985 vzbudil tehdejší spolkový prezident Richard von Weizsäcker nevoli řady Němců svojí proslulou řečí o 8. květnu 1945 jako o datu osvobození. Současně probíhaly i nekonečné debaty historiků o tom, zda nacistická diktatura byla jevem zcela jedinečným, či přinejmenším srovnatelným s diktaturou bolševickou. Ani po sjednocení Německa historické kontroverze neutichly, ba právě naopak. Pohled „v přímém přenosu“ na etnické čistky v bývalé Jugoslávii probudil vlnu empatie a zájmu o pozapomenuté osudy německých vyhnanců. Vleklá politická jednání o odškodnění obětí nacismu ze střední a východní Evropy působila synergicky a vnesla do parlamentních výborů i osud opomenutých obětí z vlastních řad: Romů, homosexuálů, komunistů, ba i německých válečných zběhů – tedy skupin německým…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
