Jak dál, Kjóto

Jak se bude jednou hodnotit středa 16. února 2005? Možná jako důkaz zeleného přehánění a možná naopak jako nesmělý pokus odvrátit katastrofu. Uvidíme. Zatím si ji můžeme zaškrtnout jen jako den, kdy začal platit Kjótský protokol o omezení skleníkových plynů. A každopádně – oslavy se zatím nechystají.

Ruce pryč od hurikánu

Přeměna Kjótského protokolu z kusu papíru ve fungující nástroj na snižování emisí trvala víc než sedm let a nyní po připojení Ruska zahrnuje 141 zemí či 55 procent světových emisí. Z velkých znečišťovatelů odmítly podepsat USA a Austrálie, mimo stojí i rozvojové země včetně velkých znečišťovatelů jako Čína a Indie. Podle původních představ měly být emise skleníkových plynů sníženy do roku 2012 o pět a čtvrt procenta, kvůli bojkotu Ameriky a dalších půjde ale o podstatně méně. „První a velmi malý krůček k zpomalení změny klimatu“, jak Kjótský protokol nazvala například britská ministryně životního prostředí Margaret Beckettová, se tak ještě podstatně zmenšuje.

Kde hledat příčiny? Dánský profesor statistiky Bjorn Lomborg před časem oslovil přední světové ekonomy s otázkou, jaké problémy světa by řešili, pokud by měli k dispozici padesát miliard dolarů. „Vyhrál“ boj s AIDS, pak s podvýživou, plán na liberalizaci trhu a léčba malárie. Naplňování kjótské úmluvy skončilo až na šestnáctém místě. Důkaz, že není žádný důvod k panice,…