Kulturní politika minulé éry mohla jen předstírat, že vytváří nějaký hlavní proud, neboť zasvěcené publikum ctilo osobnosti, které stály stranou. Po změně poměrů došlo k paradoxu, kdy se někdejší outsideři, k jakým náležel třeba Josef Váchal, Alén Diviš či Vladimír Boudník, rázem dostali do středu zájmu. Otázka, zda se držet nadále na okraji, nebo využít návratu svobody k prosazení, vyvstala tehdy také před mladými umělci z undergroundu. Malíř a grafik Viktor Karlík (nar. 1962) vystavoval během posledních patnácti let spíš zřídka v menším rozsahu a bez širšího mediálního ohlasu. Zůstal tak navenek věrný pozici outsidera, učinil z ní však významnou kótu na mapě současné české kultury, a to nejen vlastní tvorbou, ale také svým významným podílem na vzniku a celých dosavadních dějinách Revolver Revue, která sleduje zdánlivě marginální umělecké projevy systematicky. Jeho směřování asi nejlépe vystihují slova „centrum periferie“, jimiž před lety pojmenoval jednu ze svých výstav – okrajovost se totiž v druhé polovině minulého století vskutku stala ústředním fenoménem umění.
Objevit a odejít
Kniha Černé práce, která koncem loňského roku vyšla jako 12. svazek edice Revolver Revue, představuje v úplnosti cyklus 110 linorytů, který Karlík vytvořil v letech 2000–2004. S jeho nejstarší částí se veřejnost mohla seznámit už před čtyřmi roky na výstavě s názvem Linolea…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
