Vrátit Tatrám tvář

Shlížím ze Starého Smokovce dolů k Popradu. Tisíce světel blikají do noci. Svit, Matejovce, Štrba a samozřejmě Poprad. Obce pod nejvyššími slovenskými horami viditelně ozařují široké okolí, nic romantického na tom ale není. Připomíná to pohled ze zámku Jezeří v Krušných horách do povrchových hnědouhelných dolů. Žárovky na velkorypadlech a dopravnících, lustry v podtatranských domácnostech. Ale ještě loni na podzim by takový pohled možný nebyl.

Do osudného listopadového dne roku 2004 bylo všech patnáct částí města Vysoké Tatry schováno v převážně smrkových lesích. Automobily a autobusy s návštěvníky kousek nad Popradem „zmizely“ v zelených tunelech, pasažéři typické električky si ve směru na Štrbské pleso či do Tatranské Lomnice připadali jako v říši Krále železnic. Teď si kupují jízdenky do Apokalypsy.

Nechat to jako dnes

„Vysoké Tatry vypadají jako rok po kalamitě. Jsou smutné. A protože se ta obrovská zničená plocha nachází vedle Cesty svobody, vnímají to lidé velmi intenzivně,“ říká ředitel Správy ochrany přírody Tatranského národního parku Tomáš Vančura. 75 % popadaných stromů už bylo odklizeno, zůstaly jen kořeny. K nebi trčí tisíce pahýlů, jeden vedle druhého. „Stráně vypadají jako nahé,“ dodává ředitel Vančura.

„Byl to zásah z vyšších míst,“ myslí si 85letá Rosálie Bekešová ze Ždiaru, obce pod Belianskými Tatrami.…