Pokrok je, když se vyrábí

Je to k nevíře, ale v debatě o omezení evropských chemiček existuje i jiný pohled než pohled chemických bossů.

Stará pravda říká, že důležitější než to, jaké věci skutečně jsou, je to, jak se o nich smýšlí. Anebo v modernější verzi – jak se o nich mluví v médiích. Tak je to i v případě sporu, který už nějaký čas hýbe Evropskou unií. Jde o schvalování revolučních pravidel na ochranu před nebezpečnými chemikáliemi, známých pod zkratkou REACH.

Smysl REACH by měl být jasný, ale není. Existují totiž dvě zcela odlišné verze. Vezměme třeba Česko. Posluchači a čtenáři českých médií se dozvídají, že se na ně řítí něco velmi nepříjemného, drahého, omezujícího, byrokratického. Nová hrozba zatíží chemičky, bude stát miliardy, připraví lidi o práci. Proč tohle všechno vlastně ten Brusel dělá? Není to jasné, tedy pokud nepřijmeme verzi europoslance a stínového ministra zahraničí za ODS Jana Zahradila, podle jehož odhalení jde o „nekonečnou touhu evropských byrokratů vyrábět nové a nové směrnice“.

Přitom jde o zajímavý problém: chemický průmysl v Evropě používá asi sto tisíc chemikálií a drtivá většina z nich neprochází žádnými testy zdravotní či ekologické bezpečnosti. Přesto jsou obsažené ve spoustě věcí kolem nás, včetně výrobků určených malým dětem. To samo o sobě vydá na palcové titulky v novinách a naléhavý výraz televizních hlasatelů, řeklo by se, zvlášť když jindy…