Ještě před pár lety se o Alexandru Milinkievičovi moc nevědělo. Jeho jméno bylo známo jenom užšímu kruhu běloruské opozice. Letos je ale vše jinak. V únoru ho jako uchazeče o místo společného opozičního kandidáta na úřad prezidenta navrhla Strana zelených. Pak se k ní připojila Běloruská lidová fronta, jejíž šéf Vincuk Vjačorka prohlásil: „Věřím, že z něj nikdy nebude führer, je to demokrat do morku kostí…“ A na podzim byl 58letý nestraník, vědec a ochránce lidských práv skutečně opozičním Kongresem zvolen za společného demokratického kandidáta do červencových voleb roku 2006.
Bylo to velké překvapení zejména pro zkušené partajní šéfy, kteří už dlouhé roky nepříliš úspěšně bojují proti Alexandru Lukašenkovi. Konkurenti „těžké váhy“ asi Milinkieviče nebrali vážně. Je rovněž možné, že ho podceňoval i samotný Lukašenkův režim, který se již delší dobu připravuje na další „elegantní vítězství“ zdánlivě nepřemožitelného vůdce. To se ale uvidí až za osm měsíců.
Běloruský Havel?
Ale proč ta změna? Proč běloruská opozice náhle sází na zbrusu nový obličej a životopis místo na funkcionáře známé pro široké publikum a prověřené časem? Je to tím, že se tradiční strategie profesionálních Lukašenkových odpůrců neosvědčila a v zápase s obratným diktátorem se ukázala jako neúčinná? Že se opozice během 11 let bezvýsledného mlácení hlavou o betonovou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu