Co se děje ve světě

Kdo je Radovan Karadžič, ví dnes asi každý: sarajevský psychiatr, nepříliš úspěšný poeta, který bohužel měl možnost uvádět svou báseň Střílejme na města do praxe. Dobrica Čosič je české veřejnosti známý méně, ale v Srbsku představuje svého druhu kulturní instituci. Něco jako svého času Alois Jirásek u nás – tedy obecně uctívanou postavu. Spisovatel, někdejší vysoký komunistický funkcionář, pak disident (za nacionalismus vyletěl ze strany) a zapřisáhlý obhájce srbských zájmů. Duchovní otec slavného memoranda Srbské akademie věd a umění v 80. letech. Tento nacionalistický program potom převzal Slobodan Miloševič s následky, které všichni známe. A starého spisovatele udělal dokonce v roce 1992 prezidentem Jugoslávie (za rok se ho zbavil).

V nedávno natočeném dokumentu o Radovanu Karadžičovi si srbští diváci mohli poslechnout fascinující rozhovor zmíněné dvojice (Čosiče a Karadžiče), odposlechnutý v roce 1995. Fascinuje svou hloupostí a zjištěním, že nedostatek základního vzdělání prokazuje nejen krvavý řezník Karadžič, ale i přední člen Srbské akademie věd a umění Dobrica Čosič. S lehkostí se oba nejprve vypořádali s Francisem Fukuyamou a jeho teorií o konci dějin.

Čosič: Ve filozofii se objevila jedna teorie: konec dějin. Nějací blbci to začali šířit. Ale dějiny přitom pracují plnou parou.

Karadžič: Oni myslí, že už skončil čas evropských nacionalismů. To teprve uvidí, jak se…