Poprvé jsme se viděli za chladné noci letošního podzimu v jedné z pražských restaurací. Student, lesník, novinář, lokální politik, stavař, úředník. Spojovalo nás jediné: chuť projít si znovu cestu, kterou kdysi z českých hranic do Berlína prchali před šibenicí členové odbojové skupiny bratří Mašínů. Když jsme tam v koutě nad mapou plánovali trasu a dohadovali se, kdo vezme jaký stan či vařič, vypadalo to jen na trochu neobvyklý výlet. Pak ale do lokálu vešel náš příští průvodce – Milan Paumer (74), jeden ze tří šťastlivců původní pětice, který nakonec tenkrát ve třiapadesátém dorazil až do cíle. Stiskli jsme si s tím energickým, mladě vyhlížejícím mužem ruku a já pocítil, jak na mne padá směs obdivu k jeho osobnosti i příběhu zároveň.
Co bych dělal já?
„Kluci, já už si vážně nepamatuju, kde přesně jsme tu hranici přešli. Byla tma a vypadalo to tady úplně jinak,“ říká tentýž Paumer o pár týdnů později 21. října večer. To už jsme všichni v Hoře sv. Kateřiny, malé vísce přímo na hranici, kolem níž se mašínovská skupina s aktovkami v rukou a pistolemi v kapsách prosmýkla před půlstoletím na cestu ke svobodě. Nevadí, my stejně chceme jít přes nedaleký oficiální přechod, žádost o cestu přes „zelenou hranici“ by byla i dnes příliš nejistá a zdlouhavá.
Hraniční mostek je za námi a po prvních osmi kilometrech nočními Krušnými horami stavíme stany a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
