Nikifor Krynicki, světoznámý naivní malíř, žil jako žebrák, slávy si nehleděl a stačilo málo a byl by zemřel v zapomnění. Režisér Krzysztof Krauze natočil svůj film civilně, střídmě a trochu staromódně. Kromě toho, že roli Nikifora hraje žena, tu není nic pro milovníky senzací. Můj Nikifor ale představuje v současné postkomunistické kinematografii výjimku právě pro svou neokázalost, inteligenci a vnitřní náboj, který do polského filmu naposledy vnesl Krzysztof Kieślowski. V Nikiforovi nejde o prchavou situaci vymezenou hmatatelným životem. Podivný příběh blázna a jeho opatrovníka vypráví o tom, že lidské nitro je naprosto záhadné a že jeho tvořivé síly vyzařují do okolí způsobem, který se nedá dopředu odhadnout.
Mluvit vlastním hlasem
Krauzeho snímek vychází ze skutečnosti: v roce 1960 žil v horských lázních Krynice mladý malíř Włosiński s rodinou a živil se jako výtvarník hotelové výzdoby. Nástěnky, realistické obrázky, tu a tam Lenin. Jednoho zimního dne do jeho kanceláře vstoupil místní blázen. Všichni ho denně vídali na ulici malovat ikony nebo krajinu, ale jen málo sousedů vědělo, že se proslavil už před válkou. Nikifor stručně oznámil Włosińskému, že „tady bude malovat“, a posadil se k práci za jeho stůl. Włosiński se pak o něj a jeho dílo nesobecky staral devět let, stal se jeho poručníkem a roku 1967 mu nechal ve Varšavě uspořádat celoživotní výstavu. Film postihuje duchovní proměnu, kterou Włosiński prodělává. Z průměrného…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
