Nad Eufratem svítá

Iráčané přijali ústavu. Na první pohled důvod k potlesku. Dva a půl roku po invazi spojenců a pádu Saddáma Husajna se země definitivně staví na vlastní nohy. Ba co více: ve srovnání s krachem euroústavy – rovněž přijímané na bázi referend – to působí velmi nadějně. A jako třešnička na dortu: pro ústavu hlasoval takový podíl voličů (99 %), že dohlížecí komise si dala pár dnů na přepočet výsledků. Vždyť přece ústava demokratického Iráku nemůže být přijata takovým způsobem, který připomíná schvalování Saddáma v úřadu prezidenta přesně před třemi lety. To skončilo výsledkem 100 % hlasů ANO, tedy tak, jak si snad ani Stalin nedovolil. Byl-li v tomto směru první Saddám Husajn nebo třeba Kim Čong-il, přenechme specialistům. Důležitější je, že na rozdíl od Severní Koreje se Saddám ve středu – čtyři dny po referendu – ocitl před soudem. Také důvod k pochvale za naplnění spravedlnosti.

Z dosud řečeného plyne: to, co Američané plánovali před třemi čtyřmi lety, teď jakoby vychází. Režim, který měl na svědomí destabilizaci regionu, osmiletou válku s Íránem, genocidu „svých“ Kurdů, okupaci a anexi Kuvajtu, ostřelování neutrálního Izraele raketami Scud a svou vlastní hru se zbrojními inspektory OSN, se konečně dočká justiční analýzy a verdiktu. Proč tedy takový pesimismus v médiích – amerických, evropských i konkrétně českých? Je tu nějaká chyba? A pokud ano, jak ji…