Vzestup a pád říše evropské

Zuřivé, většinou demagogické diskuse o evropské Ústavní smlouvě konečně vynášejí na světlo problém, který Unii skrytě provází od samého počátku. Je to rozpor mezi prastarým ideálem jednotného evropského státu, který jako historický stín visí nad naším kontinentem od zániku římského impéria, a pragmatickým ideálem ekonomické a politické spolupráce svobodných, demokratických států Evropy.

Historia magistra vitae

Obě tyto koncepce se neustále prolínají a jsou patrné ve všech smlouvách Unie, počínaje tou Římskou z roku 1957. Otcové zakladatelé byli bez výjimky federalisty, potřebovali však nutně podporu průmyslu, pro který byla představa velkého trhu velmi lákavá, a svůj politický ideál chápali pragmaticky jako postupnou erozi suverenity národních států, již shodně považovali za příčinu strašlivého rozvratu Evropy během 2. třicetileté války (1914–1945).

Není bez zajímavosti, že podobné snahy se objevily už po l. třicetileté válce (1618–1648) při jednáních, která vyústila ve Vestfálský mír. Je třeba s Masarykem dodat, že příčinou oné katastrofy bylo pruské, antidemokratické, imperiální Německo, ne pouze nacionalismus. Nacionalismus většinou požírá a potlačuje menšiny, imperialismus likviduje celé státy a národy.

Přeme-li se dnes opět o smysl Evropy, dostaneme se kupředu ohlédnutím zpět. Jak je možné, že v civilizačním okruhu Západu se nikdy nikomu nepodařilo vytvořit evropské impérium, ačkoli snaživců nebylo málo? Jedni si to…