Jak se žije češství

Evropský projekt je podle některých v krizi, podle jiných na rozcestí. Ale jak to vypadá, lidé v Evropě se potřebují na chvíli zastavit a ujasnit si, jestli je pro ně evropanství hodnotou. Ještě před padesáti lety vnímali totiž Evropané své národní identity jako něco neměnného. Francouzi, Angličané, Italové i ostatní měli jasnou představu o tom, čím jsou typičtí, a přizpůsobovali svým vlastnostem a tužbám správu své země a zahraniční politiku. Jenže Evropa se vyvíjí a s ní i pocit národní příslušnosti. Už není daný jednou provždy. Globalizace zásadně proměnila přístup k dějinám a ty přestaly být majetkem vítězů. Na to, že ovládali velkou část chudého světa a vnucovali tamním obyvatelům svůj systém hodnot, se dnes velké národy dívají jinak – a tedy i samy na sebe. A také v Česku se na sebe díváme jinak než třeba před dvaceti či padesáti lety. Diskuse o tom, jaký je vlastně vztah mezi národní identitou a evropanstvím, konečně dorazila i k nám.

Staré dobré hodnoty

Jedním z mála českých debatérů na toto téma je Václav Klaus, který tvrdí, že evropská identita v minulosti neexistovala a nemá ani smysl ji hledat či vytvářet. Základem pocitu příslušnosti je podle něj vztah k národu. Prezident soudí, že eurofilové jsou v zajetí „své postnacionální utopické vize“ a snaží se evropskou identitu nepřirozeně vydupat ze země. Z jeho textů i slov plyne, že považuje sjednocení nejen za nežádoucí, ale i za nebezpečné. „Podržme si staré,…