Umění patří šimpanzům

Od chvíle, kdy se výtvarné umění vymklo pravidlům modernismu, se soudný člověk v galerii musí občas ptát: O co tu vlastně jde? K čemu jsou všechna tahle postmoderní díla dobrá? Zajímavý příspěvek do debaty o smyslu umění padnul nedávno v londýnské aukční síni Bonhams: tři obrazy šimpanze Conga se vydražily za více než 14 000 liber, zatímco plátno Andyho Warhola bylo pro nedostatek zájemců z aukce staženo.

Congo nebyl obyčejný opičák. V padesátých letech, kdy ve své rodné londýnské zoo namaloval přes 400 obrazů, se počítal mezi „celebrity“, jeho expresivní práce obdivoval Picasso, Miró i Dalí, a ke třetím narozeninám mu londýnský Institut současného umění dokonce uspořádal výstavu. Kuriozita? Možná, ale není bez významu. Congův příběh včetně současného comebacku elegantně dokončuje bourání starého mýtu, podle nějž je umění nejvyšším projevem požehnaného lidského ducha. Je tu samozřejmě úskalí, že u odpůrců současných trendů naopak posílí mýtus nový: uměním může být cokoli, na co lidé z branže ukážou prstem. To je svým způsobem pravda, nejednou se přece stalo, že umělecký trh vyprodukoval bublinu, která brzy splaskla. Tahle iracionalita a programová záliba ve výstřelcích všeho druhu má ale také své plusy. V přílivech módních vln dokáže umění občas vynést na světlo outsidery, kteří by jinak na svých patnáct minut slávy čekali celé věky, a přitom nás jejich tvůrčí život může inspirovat. Tak je to i s Congem: kulička v ruletě uměleckého byznysu se dnes…