Mimochodem

Strádá-li člověk vleklou chorobou, ztrácí po čase jistotu, že v sobě vždycky nalezne dost sil, aby nesnáze zvládl nebo se s nimi aspoň vyrovnal. Učí se opatrnosti. Začne mu docházet, že tou nejvelkolepější vymožeností zdraví je odvaha. Když se při dlouhém putování po ordinacích setkává s novými doktory, pohlíží na ně sice s nadějí, že mu pomůžou, ale zároveň s mnohem hlubší nedůvěrou než v dobách, kdy se k nim dostával jen kvůli úrazům z přemíry bujnosti. Vždyť ho můžou taky zabít.

Před pár lety mi jeden lékař položil při zjišťování anamnézy běžnou otázku, čím se živím. Bez zaváhání jsem odvětil, že píšu do novin.

„Do kterých?“ otázal se s pozdviženým obočím.

Zarazil jsem se. V zemi tehdy zrovna bujely nesmiřitelné politické nenávisti a já netušil, s jakou stranou sympatizuje. Za Respekt se rozhodně nestydím, mimo jiné i proto, že mne tam nikdo nenutí, abych se ztotožňoval se vším, co vytiskne. Jenže pan doktor o mých výhradách neví. Vypadá sympaticky, ale co když se hlásí k táboru, pro který má můj list jen posměch a pohrdání? A teď mu jeden z redaktůrků sám přijde pod ruku…

Se sebevražednými pocity jsem přiznal barvu. „Hm, Respekt, tam asi máte dost stresů a běhání,“ vyhodnotil mé sdělení čistě diagnosticky a já se zastyděl za svou podezřívavost. Prostě paranoia – pokud jí člověk zkrušený nemocí rovnou nepropadne, ví, že k ní nemá daleko.

Její peruť mne minulý týden ovanula, když jsem si četl o dopisu, který…