Pseudodemokrat Karimov
Středoasijští vládci mají jeden společný rys: navenek působí jako dobrotiví předsedové kolchozů, na které spadla povinnost řídit celou zemi, a oni pro to udělají maximum. Vědí, že s národem musí mluvit lidově, občas zdůraznit tradice a tvářit se jako prostý člověk. A při setkání s cizinci realisticky zodpovědět i otázky, jež nejsou zrovna příjemné. Přitom jsou si vědomi, že neustále musí hrát divadlo a lhát tak, aby to vypadalo důvěryhodně.
Středoasijští vládci mají jeden společný rys: navenek působí jako dobrotiví předsedové kolchozů, na které spadla povinnost řídit celou zemi, a oni pro to udělají maximum. Vědí, že s národem musí mluvit lidově, občas zdůraznit tradice a tvářit se jako prostý člověk. A při setkání s cizinci realisticky zodpovědět i otázky, jež nejsou zrovna příjemné. Přitom jsou si vědomi, že neustále musí hrát divadlo a lhát tak, aby to vypadalo důvěryhodně.
Uzbecký prezident Islom Karimov toto umění ovládá dokonale. Na tiskovce k událostem ve Ferganské dolině trpělivě zodpovídal dotazy zahraničních novinářů, přirovnával situaci k „boji demokracie s religiózní zabedněností“ s tím, že odpovědí bude „další demokratizace a budování občanské společnosti“. Asi nejblíže má Karimov k turkmenskému prezidentovi Saparmuradu Nijazovovi, ale uzbecká despocie má skrytější podobu. Portréty Karimova nezaplavují ulice a jeho jméno nenese každý kolchoz. Režim staví na heslech zákonnost a ústava, kde všechny legislativní normy jsou vzorovými dokumenty posvěcenými experty ze Západu. V praxi je však nikdo neuplatňuje a dění v zemi řídí prezident svými dekrety.
Perestrojka je zlo!
Karimovovo mládí se v lecčems podobá mládí jeho turkmenského protějšku Turkmenbašiho. Oba vyrostli v sirotčinci, vystudovali a poté se dali na dráhu komunistických aparátčíků. Islom Abduganijevič Karimov se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu