Život po smrti

Dohořely statisíce svíček v ulicích Varšavy a skončily „národní“ mše za polského papeže. Poláci teď nadšeně vítají Němce Benedikta XVI. a zvykají si na změnu. Ta je přitom může zasáhnout více, než jsou si dnes mnozí ochotni připustit. Mluvíme-li totiž o věcech polské církve, znamená to bez nadsázky věci polské společnosti jako celku. Oproti jiným evropským zemím je církev v Polsku mohutná a silná a má na společenské dění vliv, jaký si Češi stěží umí představit. Tamní semináře si nestěžují na prázdné posluchárny, naopak, polští kněží jsou ve stále větší míře „vyváženi“ do zemí, jako je Česká republika. Jakékoli názorové změny v polské církvi po smrti Jana Pavla II. proto můžeme pocítit i u nás.

Největší v historii

Alespoň na první pohled působí polská katolická církev konsolidovaně a jednotně. Necloumají s ní žádná liberální disidentská hnutí typu německého „My jsme církev“ žádající demokratizaci, která by se dotkla bezmezné autority hierarchů. Obvykle se původ této semknutosti hledá v charismatu Jana Pavla II. nebo naopak v odvěké afinitě Polska a Poláků s katolickou vírou. Obojí jsou mýty.

Polsko bylo pluralitním státem, ve kterém spolu žili po staletí němečtí luteráni, arménští monofyzité, Židé, muslimští Tataři, ukrajinští uniaté a další. Samotné Poláky zasáhla reformace, hlavně kalvinismus mezi šlechtou. Římskokatolické vyznání…