Ten pes jsou mé oči

Adéla Šperlíková nevidí, přesto teď udělala přijímačky na sportovní gymnázium. Díky Bonnie a dívce, která ji vycvičila, bude moci žít naplno.

Jarní rozkopané nádraží v Zábřehu na Moravě – hluk, zmatek a těžký terén. Ideální prostředí k výcviku slepeckého psa. Pro lidi hrnoucí se z vlaků je to téměř každodenní scéna: osmnáctiměsíční fenka německého ovčáka Bonnie v bílém „vodicím“ postroji vede mladou dívku, která co chvíli zaklepe o chodník bílou holí. Michaela Smrčková (25), drobná žena s havraními vlasy, vidí dobře, ale jako dlouholetá cvičitelka slepeckých psů se do kůže nevidomého člověka dokáže dokonale vcítit. Bonnie nejde ani pomalu ani rychle a pečlivě zastaví před každou nerovností na chodníku (a že jich je kolem nádraží nepočítaně). Když se přední tlapy psa zastaví na vyhřezlé kachličce, Michaela špitne: „Šikovná Bonnie, šikovná,“ popřípadě tasí piškot z ledvinky za pasem. Bonnie dokáže ledacos: podat spadlou kovovou dvacetikorunu, kreditní kartu, mobil, hupsnout na okénko u novinového stánku, kde si nevidomí kupují noviny v Braillově písmu, ukázat lavičku k odpočinku, nevšímat si žvatlajícího dítěte, co jí strká do čenichu upatlaný bonbón, či nerozběhnout se za voňavým psím švihákem z protějšího chodníku. Neustále také vyhodnocuje logisticky cestu, na níž najednou stojí zaparkované auto, které tam předtím nebylo a teď blokuje každodenní trasu.…