Sluneční stát vám dá do pysku

Přijdete o práci, kluk pije jak duha a vaše žena nosí v práci tričko s nápisem „Všechno v podniku patří šéfovi“. Nehráblo by vám?

Nejznámější porevoluční slovenský režisér Martin Šulík udělal ve svém posledním filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy zásadní tvůrčí obrat. Ze zasněných poetických vyprávění typu úspěšné Záhrady (1995) skočil rovnýma nohama do sociálního dramatu, v němž fantazii drží na uzdě neúprosná pravidla života v chudém průmyslovém městě a na přemítání není čas, protože děti musí něco jíst. Opustit staré jistoty a vydat se do neznáma si vždycky zaslouží uznání, v případě Slunečního státu pak o to větší, že film se režisérovi opravdu povedl.

Pohřeb bez maturity

Už úvodní scéna Slunečního státu připomíná spíš televizní zprávy než hraný film: z ostravské továrny vycházejí manažeři v oblecích, čerstvě propuštění dělníci se na ně rozzlobeně vrhají a o vítězi bitky rozhoduje ve prospěch šéfů ochranka vyzbrojená obušky. „Když šel do důchodu můj tata, tak mu dali aspoň hodinky,“ stěžuje si padesátník Karel, když mu kolega Milan ošetřuje natržené ucho. „Já jsem dostal akorát do držky.“

Čtyři kamarádi z fabriky, kteří se ocitli na dlažbě, si nakonec půjčí peníze a koupí ojetý nákladní mercedes s plánem rozjet stěhováckou živnost. Důstojné kšefty se ale zrovna nehrnou. Jednou převážejí stádo ovcí, které jim uteče z korby, jindy dostanou zaručený tip na &„…