Nazvat věci pravým jménem

Genocida se podle konvence OSN nepromlčuje. Kdyby ale Německo uznalo vraždění Arménů za genocidu, implicitně by uznalo i svůj podíl na ní.

Před devadesáti lety, 24. dubna 1915, byla pozatýkána politická a kulturní elita Istanbulu z řad Arménů, odvezena do tureckého vnitrozemí a tam povražděna. Tak začala první genocida dvacátého století, jíž v letech 1915–17 padlo za oběť podle odhadů 1,2 až 1,5 milionu lidí. Co má společného s dneškem, s érou genocidy v súdánském Dárfúru? Až překvapivě hodně. Sledujeme totiž pozoruhodný jev. Evropské váhání, zda nazvat krveprolití v Dárfúru genocidou, může mít racionální důvod – vždyť po případné rezoluci OSN by tam mohli napochodovat i evropští vojáci. Evropa však váhá nazvat jednotně genocidou i systematické vraždění Arménů před devadesáti lety, váhá tedy v situaci, kdy aktuální krveprolití ani vyslání armád nehrozí. V souvislosti s Armény a dobou první světové války se na termínu genocida shoduje jen 16 národních parlamentů ve světě. Proč je tomu tak? Pro ilustraci můžeme nahlédnout do Německa.

Až se vrátí Schröder

Ani Německo, jeden ze zakládajících a největších členů evropského hodnotového společenství, navíc trénovaný ve věci vlastního zvládání minulosti holocaustu, tento krok dosud neučinilo a vyvražďování Arménů genocidou zatím nenazvalo. Právě proto ovládá tamní politickou debatu, zvláště v Braniborsku a Berlíně, značná schizofrenie.

„24. dubna…