Zpráva z ráje

Mladý právník Jaroslav Gramel stojí na malém betonovém plácku uprostřed uprchlického tábora v Červeném Újezdě a přemýšlí o životě. Tři roky se snaží pomáhat uprchlíkům, ale už nemůže dál, protože je vyhořelý. „S tou prací končím,“ říká. „Jen pořád dokola píšu nějaká odvolání a ztratil jsem víru, že tím vlastně někomu pomáhám.“ Je podvečer první dubnové středy, ale tohle není apríl. Ještě než právník odejde nadobro, zažije Putování za snem – velkou divadelní premiéru, kterou právě na tento podvečer připravilo v újezdském lágru pražské Divadlo Archa. Před Gramelem a další stovkou diváků se tak odehraje symbolický příběh, jejž zažije na vlastní kůži každý běženec a který ještě před šestnácti lety důvěrně znali z uprchlických lágrů také mnozí Češi.

Nikdy se nedat

„Vítejte,“ cedí mezi zuby stylizovaná ochranka tábora a připíná každému divákovi placku s osobním číslem. Následují instrukce z megafonu: „Seřaďte se před závorou, ženy napravo, muži nalevo.“ Každá skupina se pak mírně zcepeněle, ale poslušně vydává po své trase. „Nešlapejte nám po tom trávníku,“ zahřímá průvodce do megafonu před tím, než odhrká definici uprchlíka podle Ženevské konvence. Publikum tiše zírá, jak dokonale se jeho korektnost snoubí s nepříjemností. „Pokračujeme dál,“ burácí megafon a zástup se tiše sune okolo otřískaného hřiště…