Jako podtitul své dokumentární fotografické knihy My underground připsal umělec a předlistopadový disident Abbé J. Libansky označení „Rodinné album 1972/1982“. Otevřeně tak definoval svůj hlavní záměr: obdarovat staré přátele z undergroundu, které léta fotografoval na ilegálních koncertech, mejdanech a dalších ostrůvcích svobody v normalizovaném Československu, společnou vzpomínkou. Podařilo se mu ale víc a svazek by neměl skončit jen v knihovnách těch, kteří se v něm najdou.
Je pozoruhodné, že My underground vychází v době smrti Susan Sontagové, autorky, která tak brilantně analyzovala, jak objev fotografie proměnil historickou paměť rodiny, jakou roli sehrávají v předivu lidských vztahů podobenky babiček či strýčků-dobrodruhů z pátého kolene. Libanského album může takovou funkci plnit na úrovni celonárodní, nebo společenské. Pro generace narozené ve svobodě, které budou poznávat kořeny své země už jen z učebnic, může být jednou očistným zjištěním, že i v dusných husákovských časech žil jeden strýček nebo teta, kteří měli dlouhé vlasy, jiskru v očích a jejichž životní styl sálá ze zrnitých černobílých fotografií mnohem svobodnější energií než stejně datované dokumenty ze spartakiád, sjezdů či budování chatařských kolonií.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
