Kdo byl valnou část života ideologicky deptán, ten musel před nějakými deseti lety s potěšením sledovat, jak se nastupující generace politiků zříká ideologických přístupů. Na nové problémy se už nemělo pohlížet clonou starých schémat, ale prostě pro ně vždycky hledat jen ta nejlepší řešení. Víc než pozice v pravolevém spektru měla znamenat korektnost. Politický styl byl kladen nad politický program. Znělo to báječně. Veřejný život se konečně zbaví nevraživých předpojatostí a dobří lidé z různých stran se spojí v jednotném boji za lepší svět. Veterána krachů tolika nadějí mohlo něco takového varovat.
Když si lidé něco opravdu hodně přejí, často se jim to opravdu splní, ovšem způsobem, který je přinejmenším zaskočí. Kolikrát se jen během minulého století v českém tisku psalo, že se národu splnil odvěký sen. Postupně jsme si vytoužili samostatnost, demokracii, socialismus a pak zase demokracii, jenže vždycky se něco zvrtlo, jako by si z nás někdo nahoře utahoval. Nelíbí se vám ideologie? Prosím, stačí malé kouzlo a jsou fuč. Dneska se v mediálním prostoru opravdu ideologicky argumentuje jen zřídka, a kdo se k tomu uchýlí, riskuje společenské znemožnění. Jenže zbroj, jež ideologickou výbavu nahradila, řinčí už taky hodně podezřele.
Skoro se mi začíná kacířsky zdát, že ideologie samy o sobě nebyly až tak hrozné. V podstatě šlo o více méně ucelené soustavy poznatků, myšlenek, domněnek a společných zkušeností, z nichž si určitý kolektiv odvozoval své vidění světa.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu