Ohněm i mečem

„Do příštího roku hledím s obavami,“ svěřil se novinářům ukrajinský prezident Leonid Kučma loni v prosinci. „Všichni se shodují, že prezidentské volby 2004 budou ty nejšpinavější ze všech,“ dodal na vysvětlenou. Přestože pohádkový motiv boje dobra se zlem působí v politické terminologii poněkud nepatřičně, prakticky nikdo nezpochybňuje, že klání o prezidentský úřad, k němuž v druhé největší zemi Evropy dojde 31. října, jej bude v lecčems připomínat.

Věk Kučmy

Která strana z tohoto souboje vyjde vítězně, zůstává i necelý měsíc před jeho začátkem prakticky nepředpověditelné. Jisté však je, že Leonid Kučma už do prezidentského křesla neusedne. Po deseti letech klesla jeho popularita natolik, že se rozhodl uvolnit místo nové tváři a do souboje o nejvyšší funkci za svůj tábor vyslal stávajícího premiéra Viktora Janukovyče. Svým způsobem tak v novodobých dějinách Ukrajiny končí jedna éra. A řekněme rovnou, že to byla éra, na niž bude historie sotva vzpomínat v dobrém. Doba, po niž stál Kučma v čele země, se totiž kromě snížení horentní inflace už nemůže pochlubit ničím jiným než ekonomickou stagnací, neprůhlednými privatizačními kroky a všudypřítomnou korupcí. Na denním pořádku byly také záhadné autonehody prezidentových politických oponentů, mezi nimiž vyniká smrtelná havárie legendárního disidenta Vjačeslava Čornovila, a mizení nepohodlných novinářů v čele s Heorhijem Gongadzem. Daleko od břehů civilizované pevniny zaneslo…