Vykladači výtvarného umění to v posledních desetiletích nemají lehké. V kulturním provozu hrají nezbytnou roli zprostředkovatelů mezi umělci a médii, institucemi, obchodníky či sběrateli, obecenstvo si však navyklo brát jejich teorie spíš s rezervou. Proslov kunsthistorika bývá na vernisážích vnímán jako povinný rituál, který je třeba přetrpět, než se rozpoutá volná zábava s občerstvením. Co vědeckého se dá také k současnému umění říci? Nad tradicionalistickými díly se mohl uměnovědec blýsknout antikvární erudicí, nad modernistickými výboji zas znalostí nejnovějších proudů i přínosů a zažili jsme doby, kdy hlavní roli hrál umělcův světový názor, životopisný profil a rasový či třídní původ. Jenže ideologie postupně ztratily vliv a časem vyhasla i víra v umělecký pokrok. V zájmu provozu se musí dál hovořit i psát, není však zdaleka jasné, o čem a jak.
K historicky nejzajímavějším pokusům, jak rozpravu o soudobém umění oživit, patří úvahy, které započal v sedmdesátých letech rozvíjet Petr Rezek, tehdy čerstvý absolvent psychologie, filozofie a estetiky z pražské Filozofické fakulty, který až do předčasné smrti Jana Patočky patřil k nejužšímu kruhu jeho „soukromých“ žáků. Do útlého souboru s názvem K teorii plastičnosti zahrnulo nakladatelství Triáda jeho texty věnované sochařství. Nejstarší vyšly počátkem 80. let v samizdatu nebo v zájmových edicích Jazzové sekce, nejnovější pocházejí z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu