Mimochodem

Jde sice o parafrázi klasického výroku, ale opravdu: čím více sleduji, co všechno si lidé dělají, tím raději koukám na zvířata. Dlouho jsem měl pouze jezevčíka Sigmunda. Když před šesti lety v požehnaném věku zesnul, přinesla dcera, aby nás utěšila, kocourka Rudolfa. Pár měsíců po něm přibyl do domácnosti další jezevčík, hladkosrsté štěně s tak ustaraným výrazem, že se kinematograficky vzdělaná většina rodiny shodla na jméně Woody podle známého amerického neurotika.

Dospívající kocour na štěně zpočátku žárlivě syčel, brzy je však přijal za mladšího brášku, nechal se od něho zbožňovat a učil je kočičím způsobům. Woody dodnes kňučí, jako by mňoukal, vrčení si plete s předením a při protahování hrbí hřbet. Od mala také trpí hysterickou poruchou vyvolanou zřejmě komplexem méněcennosti z nedostatku nadání k lezení po nábytku či po stromech. Své účty s nespravedlivým světem si vyrovnává různě, například tím, že skryt pod stolem překusuje hostům tkaničky u bot. Na vlastní oči jsem se mohl přesvědčit, že kočkopes není jen floskule z politických komentářů.

V dospělosti se vztah obou zvířat ustálil v každodenní živý obraz. Rudolf po návratu z nočních výprav zemdleně polehával na podestě strmých dřevěných schodů a mžoural dolů na roztouženého jezevčíka, který by si chtěl hrát, ale nahoru se vydrápat neuměl. Loni v únoru se kocour z jedné galantní výpravy nevrátil. Woody jej vyhlížel řadu týdnů a pak propadl hluboké depresi, netečně ležel a tloustl, i když skoro nežral.
…