Do nitra Björk

Více než kdykoli v minulosti reagují dnes umělci na napjatou situaci ve světě. Snad nejzřetelněji je to patrné ve filmu a hudbě. Pozadu za tímto trendem nezůstává na své nové desce Medúlla ani islandská zpěvačka Björk (38). V jejím případě ovšem tolik nejde o protibushovskou konfrontaci nebo stesk nad bezstarostnými časy před 11. zářím, jimiž posluchače vydatně zásobují rockeři a rapeři. Své rozpoložení dává umělkyně najevo spíše hlubokým ponorem do prastarých časů, kdy svět ještě nebyl rozpolcený, hledáním inspirace v živočišném a pospolitém primitivismu, touhou po duchovním očištění. Svůj tvůrčí posun Björk stvrzuje i podobou alba: na nahrávce bychom marně hledali hudební nástroje, Björk si vystačila téměř výhradně s doprovodem lidských hlasů.

Černá krev

Medúlla znamená latinsky dřeň či jádro, což podle Björk nejlépe odráží podstatu nového alba: „Chtěla jsem, aby název vyjadřoval naše pohanské nitro. Černou, pět tisíc let starou krev, která koluje uvnitř nás všech. Starobylého ducha, jenž je temný, vášnivý a který přežívá,“ vysvětluje na svém webu zpěvačka, jež nyní žije převážně v New Yorku. K apelu na niternou nespoutanost jí kromě nedávného těhotenství, porodu a kojení inspirovala také měnící se atmosféra v tomto městě. „Poprvé, když jsem přijela do New Yorku, bylo to místo imigrantů, excentriků a jiných podivných bytostí,“ říká v komentáři k Medúlle Björk, „najednou se z něj však stalo nejvíce děsivě patriotické místo na zemi.“

Nezkrotnost spolu s touhou provokovat, odkrývat a poznávat nové věci provází Björk Gudmundsdóttir po celý život. Narodila se v Reykjavíku do rodiny islandských hippies a v jejím obličeji rozpoznáme inuitské rysy. Bohémská matka se rozvedla, když Björk byly dva roky, a žila s dcerou v hippies komunitě. „Matka malovala na strop mraky a místo vaření někdy pobíhala nahá po domě,“ vzpomíná Björk na své netradiční rodinné poměry v knize americké novinářky Evelyn McDonnelové. Prakticky ji tedy vychovávali prarodiče, ostatní lidé z komunity nebo její otčím – rockový kytarista. Björk byla v dětství spíše samotářská a brzy ji začala fascinovat hudba. Od pěti let chodila do hudební školy, hrála na klavír a zpívala. Ještě jí nebylo ani deset a už zkoušela nahrávat na dva kazetové magnetofony svůj hlas a různě ho mixovat. Jedné takové nahrávky si všimli její dospělí přátelé, poslali ji do rozhlasu a Björk dostala jako jedenáctiletá nabídku, aby nahrála sólovou desku. Byly na ní různé islandské dětské písně a dokonce jedna skladba od Beatles. Skvěle se prodávala a před zpěvačkou se otevřela dráha dětské popové hvězdy, kterou Björk ale odmítla – měla o svém vývoji trochu jiné představy.

Ve třinácti letech se vrhla jako bubenice do punkové kapely s výmluvným názvem Spit & Snot (Chrchel & sopel) a po pár letech přešla jako zpěvačka do skupiny Kukl (Magie). Než se však začala hudbou živit, vystřídala různá zaměstnání: pracovala v továrně na zpracování ryb, v obchodě se starožitnostmi nebo ve stáčírně Coca-coly. Jako muzikantka se na Islandu pomalu stávala pojmem, ale překročit hranice ostrova se jí podařilo až s kapelou Sugarcubes, hrající pop nové vlny: na konci 80. let se coby první islandští muzikanti vůbec prosadili v Anglii. V Sugarcubes rozvinula Björk svůj osobitý hlasový styl, v němž se pojí jemnost i síla, šeptání a výkřiky a nevinná dětskost s brutalitou. Kromě nezaměnitelného výrazu se ukázala také jako podivuhodně univerzální zpěvačka. Mimo islandských lidových písní a eskymáckých halekaček zpívá skvěle jazz i punk, zvládne každou rockovou nebo popovou náladu a vyzná se i v death metalu, oblíbeném stylu své matky. V roce 1992 se Sugarcubes rozpadli, Björk se vydala na sólovou dráhu a brzy se stala hvězdou mezinárodního formátu.

Ke kořenům

Pokud posloucháte několik dřívějších sólových desek Björk (Debut 1993, Post 1995) a pak si pustíte Medúllu, je to, jako by vás někdo sebral z tanečního parketu a položil na zklidněnou vodní hladinu. Ztišení a přechod od strojových rytmů k meditativnosti a introspekci je zřejmý. Po úspěchu první sólové desky začala zpěvačka žít náročným životem superstar v Londýně a kolotoč koncertů, klipů, interview a bulvárních útoků vydržela čtyři roky. Zhroutila se poté, co jí jeden z amerických fanoušků poslal v balíčku bombu (prý kvůli tomu, že tehdy chodila s černochem), na kterou naštěstí přišli britští pošťáci. Fanoušek po odhalení spáchal sebevraždu, Björk se načas stáhla z veřejného života a začala její proměna.

Alba Homogenic (1997) a Vespertine (2001) představily jemnější styl, ve kterém se kromě zvnitřnělého zpěvu Björk prosadily především smyčce, harfy, inuitské pěvecké sbory a všelijaké elektronické zvuky. Od alba Vespertine se navíc zpěvačka stará o produkci své hudby sama. Právě na této desce Björk vynalezla zcela nový způsob zacházení s rockovou písní, kterou tříští na zvláštní fragmenty a nedoprovází ji kytarami, ale zvuky vytvořenými laptopem. Podle některých publicistů je právě Vespertine prvním albem 21. století. Na poslední desce však došla až na samou hranici popu a přiblížila se k soudobé experimentální vážné hudbě, kterou kromě jiného s obdivem poslouchá již od svých dvanácti let.

Protože je Medúlla složená téměř výhradně z lidských hlasů, prochází při jejím poslechu tělem neobvykle intenzivní pocit vibrace – hlasy rezonují s tělem jakoby zevnitř. Navíc je vokální hudba úplně jinak plastická. Evokuje v posluchačově nitru dojem jisté tekutosti, neohraničenosti a svobody. O to Björk koneckonců šlo. V komentáři ke skladbě Ancestors (Předkové) přímo píše, že se chtěla dostat až „ke kořenům, před čas, civilizaci, před náboženství nebo patriotismus.“ Ancestors zní jako šamanský rituál. Další skladba Where Is The Line se zase podobá pokusům o revitalizaci starověké řecké hudební tradice, sborů, které doprovázely slavné antické tragédie. Where Is The Line, stejně jako několik dalších kompozic (například závěrečná Triumph Of A Heart), přesto neopouští písňový půdorys sloka-refrén-sloka. Ovšem krátká píseň Show Me Forgiveness už má formu modlitby ve stylu sólového expresivně předneseného gregoriánského chorálu.

V celku je poslední deska Björk potvrzením její nezávislosti na populárních trendech, ukázkou nevyčerpatelné touhy experimentovat a neopakovat se. Také se ukazuje, že Björk má skutečně neomylný čich na inspirativní spolupracovníky. Na Medúlle je jich opravdu mnoho: od inuitské zpěvačky Tanja Tagak přes bývalého frontmana Faith No More, až k několika hudebníkům, kteří umí zpívat jako bicí souprava. Posluchačsky je Medúlla dílo náročné, umělecky je to jasný triumf.