Déšť a kroky žen v Kábulu

„Přichází déšť a květiny vyrůstají z mého těla,“ řekl Sibghatulláh Mudžaddadí, předseda Velké džirgy, zasedání pěti stovek kmenových vůdců a duchovních, kteří první lednový víkend schválili novou afghánskou ústavu. K veršům předseda sáhl, aby vyjádřil, jak se mu ulevilo. Po dekádě sovětské okupace, třech letech agónie komunistického režimu, dalších třech letech urputných bojů o moc mezi mudžahedíny, pětiletce hrůzovlády fundamentalistických tálibánů a dvouletí demokracie pod dohledem Američanů získala jeho země zákonný rámec, na kterém může stavět svou budoucnost.

Karzáí se učí jazyky

Na Nový rok přitom muselo být třítýdenní zasedání džirgy přerušeno. Hrozilo, že skončí krachem, protože zástupci menšinových Uzbeků, Hazárů a Turkmenů trvali na tom, aby jejich etnika obdržela stejný status, jaký ústava přisuzuje Paštunům a Tádžikům tvořícím polovinu, resp. pětinu obyvatelstva.

Základní kámen nové legislativy země není – jak zdůraznil zvláštní a nyní už odstupující emisar OSN v Kábulu Lachdar Brahímí – dokonalý, v rámci islámského světa představuje však jednu z nejosvícenějších ústav, dokonce i podle mínění Washingtonu. A to navzdory skutečnosti, že příští název 27milionového státu bude znít Afghánská islámská republika, aby se tak částečně utlumily hlasy těch, pro které jediný zákon, jemuž hodlají naslouchat, je ten, jejž nedvojznačně rytmizují súry…