Šepoty a výkřiky PJ Harvey

Já sama, já sama – říká jakoby mimochodem na své nové desce Uh Huh Her anglická zpěvačka a kytaristka PJ Harvey. Své sedmé album nahrála tato pětatřicetiletá hvězda britské nezávislé hudební scény jen s dvorním bubeníkem Robem Ellisem. Charakterizuje je syrový zvuk, energické i éterické melodie, střídání křiku a ticha – v podání PJ Harvey naléhavé a neodolatelné i po třinácti letech na scéně.

Krvácím

Její debut Dry (1992) vyšel v časech megapopularity Cobainovy Nirvany a jejich Nevermind. Vychrtlá mladá dívka Polly Jean Harvey (1969) tehdy vypadala na koncertech jako zbloudilá puberťačka. Z kytary, opticky větší než ona, vyluzovala drásavé naboostrované riffy a do nich zpívala písně o souložích, menstruacích, touze po chlapovi – nečekaně ostrá svědectví o představách a skutečnosti kolem slova láska. Texty jako „krvácím, tak už se přestaň ve mně hejbat“ měly v sobě zároveň pohrdání i bolest. Podobně jako naštvané mladé dámy říkající si riot grrrls, jež zakládáním kapel a vydáváním fanzinů usilují o vydělení ze „samci ovládané popkultury“, zvolila na začátku image drsňačky – místo feministické aktivistky se ale stylizovala do euforické prostitutky, nabité nočním velkoměstem. Její schopnost umělecky reflektovat i svoje slabosti a křehkosti z ní však postupem času udělala osobnost, která má na britské scéně ekvivalent snad jen v Nicku…