Miluj mě, ať mám o čem psát

Prozaický debut osmadvacetileté básnířky Kateřiny Rudčenkové, který nyní pod názvem Noci, noci vydalo nakladatelství Torst, obsahuje sedm povídek a vyvolá bezpočet otázek. A zdaleka nejen těch, jež si klade autobiografická hrdinka Anna: Jak mám žít? Jaká jsem? Proč se chovám tak, jak se chovám? Jak a co mám psát? Otázky a údiv přicházejí brzy i z publika, od čtenáře: Co nám to tady Rudčenková vůbec vypráví? Co obecnějšího chce sdělit? Odpovědi pro autorku příliš lichotivé nejsou.

Hledá se vztah

Povídky Rudčenkové se liší délkou, prostředím i popisovanými lety protagonistky, ale kniha působí kompaktně – stále zde mluví a svět hodnotí jeden a týž hlas. Hlas Anny. A to bez ohledu na to, zda ji autorka nechá vyprávět v první osobě, anebo ji pozoruje jako osobu třetí. Načasování těchto přechodů postrádá zřetelný důvod, nicméně změny osoby mají logiku jako celek – Anna zkouší pohlédnout na sebe zvenku, pozoruje se, občas sama sobě nerozumí.

V krátké úvodní povídce Les hrdinka popisuje rodinnou atmosféru hádek a neporozumění, v níž vyrůstala. Velmi průměrný text čtenáři slouží jako předobraz toho, co bude dospělá Anna sama zažívat v dalších povídkách. Noci, noci jsou probírkou milostných peripetií, v nichž se Anna – vystudovaná inženýrka zemědělství a mladá básnířka – potácí v Praze, Brně i v zahraničí, kam vyjíždí na stipendijní pobyty. Prostředí kaváren,…