Kouzlo Pavla Nedvěda

Přestože tento týdeník většinou nemá potřebu obšírněji komentovat sportovní žebříčky či úspěchy, vítězství Pavla Nedvěda v soutěži o letošní Zlatý míč je výjimkou.

Nedvědova cesta k titulu nejlepšího fotbalisty roku 2003 hrajícího v Evropě je vlastně jakousi českou variantou amerického snu o poctivě vydřené proměně chudého hocha v boháče či prezidenta. Nedvědova klikatá a poučná pouť začala ve Skalné u Chebu, kde se narodil do rodiny českých poválečných přistěhovalců z rumunského Banátu. Rumunští Češi se po návratu do Čech cítili odstrčeni a jejich další generace se proto snažily co nejvíce zapadnout do místních poměrů. Přesto – nebo právě proto – se jim podařilo vyniknout jen velmi zřídka. Pavel Nedvěd měl ale kromě talentu i dostatek trpělivosti a štěstí. K vrcholu stoupal postupně, trenéři ho jako dítě a mladíka drželi při zemi, když třeba rozmluvili organizátorům turnaje v Chebu, aby jej vyhlásili nejlepším hráčem, nebo když bránili příliš rychlému přestupu do hvězdné Sparty. Nedvěd žil dlouho ve skromných poměrech, bydlel u trenéra, tvrdě pracoval bez jasnější vidiny strmé kariéry. Ještě začátkem devadesátých let vydělával ve Spartě deset tisíc korun.

Nedvěd není „český bůh“, jak svého času zdejší rozjásaná ulice překřtila hokejového brankáře Dominika Haška za to, že vychytal národnímu týmu zlatou medaili na olympiádě v Naganu – takovou vlasteneckou vzpruhu geniální fotbalový záložník zdejšímu obyvatelstvu zatím neposkytl. Z…