O básníkovi, překladateli a literárním publicistovi Antonínu Brouskovi (1941) není v Česku příliš slyšet. Snad proto, že autor, který v 60. letech patřil spolu s Ivanem Wernischem, Jiřím Grušou či Pavlem Šrutem k největším talentům mladé básnické generace, dosud žil v Německu, kam emigroval v roce 1969. A také proto, že jeho nejznámější literárněvědná práce – antologie stalinistické poezie s názvem Podivuhodní kouzelníci – vyšla naposledy koncem 80. let v exilu. Mohlo by se to však změnit. Na letošní Vánoce si spisovatel a docent české literatury na univerzitě v Hamburku naplánoval trvalý návrat do vlasti a navíc v dohledné době chystá i obnovené vydání Podivuhodných kouzelníků.
Důkladně jste se zabýval poezií reálného socialismu. Co je vlastně pro stalinismus v literatuře nejtypičtější?
Nejmarkantnější byl na přelomu 40. a 50. let asi náhlý sešup literární úrovně textů a především masovost přesunu k novému trendu. Mě samozřejmě nepřekvapovalo, že se o takovou tvorbu pokoušela generace Pavla Kohouta nebo autoři, kteří byli v roce 1945 velmi mladí a nadšení koncem války. Stejně tak mě neudivilo, že se člověk setkal s aktivistickými verši Nezvala nebo Pujmanové. Mnohem překvapivější bylo, že se ten kvalitativní sešup týkal všech generací literátů. Mimo zůstali jen jednotlivci.
Čím si vysvětlujete, že básníci jako Kainar a další byli schopni vyplodit verš jako …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu