Ještě před šesti či sedmi lety byla česká věda opravdovou popelkou. Stát na ni přispíval pouze čtyřmi desetinami procenta HDP s argumentem, že “si ji má platit ten, kdo ji potřebuje”. Změnilo se od té doby něco? Určitě ano. Na výzkum a vývoj jde letos ze státního rozpočtu více než 14 miliard korun (tedy cca o dvě desetiny procenta HDP více) a do českých laboratoří se z úspěšných zahraničních stáží vracejí nadějní mladí badatelé. Třebaže financování vědy má do ideálu stále daleko, existuje také celá řada výzkumných skupin, které mají k dispozici slušně vybavená pracoviště i přiměřené množství peněz. Dokonce i platy některých badatelů jsou už relativně přijatelné. Přesto je na místě tvrzení, že česká věda se stále podobá značně neduživému pacientovi.
Chybí světové špičky
Ačkoli alespoň v základních vědeckých oborech u nás už zaplať-pánbůh existují výzkumné týmy dosahující úrovně slušného západoevropského průměru, stále se potýkáme s nedostatkem skupin, které by fungovaly jako skutečné vědecké školy. Téměř vůbec pak u nás neexistují absolutní špičky, které by globální vědecká komunita uznávala jako jedny z nejvýznačnějších světových představitelů daného oboru (“nobelovská třída”). Klíčovou potíží je však především to, že v české vědě stále přežívá příliš mnoho týmů, které jsou v mezinárodním srovnání výrazně podprůměrné.
Podle kvality výstupů vědecké…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
