Orfeův tanec s žábou v hrdle

Na téměř prázdné divadelní scéně leží mladý muž a hlasitě chrápe. Když se v sále usadí diváci, přichází na pódium malá tanečnice v tmavých šatech a zálibně si spícího muže prohlíží. Nakonec si jej jemně osedlá a symbolicky na něm vykoná soulož, aniž se muž vzbudí. Právě tahle scéna tvoří úvod k představení Blush (Červenání) belgické taneční skupiny Ultima Vez, které začátkem listopadu uvedlo pražské Divadlo Archa. Rozjezd sice okamžitě upoutá pozornost, ale to nejdůležitější poznání je ještě před námi: půjde o osobitou variaci starodávné báje o Orfeovi a také vrchol letošní taneční sezóny.

Hurá do vody

Ultima Vez a její choreograf Wim Vandekeybus nejsou českému divákovi neznámí. Přijíždějí pravidelně do Archy už téměř deset let a ještě se nestalo, že by přivezli nezajímavé dílo. Vandekeybus je sám neortodoxní tanečník, nemá žádné klasické školení a při svých choreografiích bedlivě dbá na to, aby jeho díla „nevypadala jako taneční choreografie“. Má odpor ke stylizaci a jeho pohybový slovník vychází především z lidských reflexů a instinktů. Podle toho volí také témata svých prací. Vandekeybusova první choreografie, která sklidila ohromný úspěch a získala na konci osmdesátých let prestižní newyorskou cenu Bessie, se jmenovala Co si tělo nepamatuje a tanečníci v ní po sobě v plném pohybu házeli těžké tvárnice, aby ze svých těl doslova vydolovali reflexní reakce. Z…