Generál po bitvě

Na pražském olšanském hřbitově padá listí na náhrobky slavných ruských exulantů – spisovatele Arkadije Averčenka, filozofa Pjotra Savického a mnohých dalších. Hrob stejně proslulého generála Sergeje Vojcechovského tu člověk ale nenajde. Postihl ho stejný osud jako stovky jiných ruských emigrantů z dvacátých a třicátých let: přestože už měli dávno československé občanství, odvlekli je Sověti po druhé světové válce do sibiřských gulagů (viz rámeček). V případě Sergeje Vojcechovského, narozeného právě před 120 roky, je kolaborace Československa, které na jeho obranu nehnulo prstem, donebevolajícím zločinem: původně ruský důstojník a později český generál byl jedním z nejstatečnějších vojáků v zemi a významně se podílel na vybudování masarykovské armády.

Nesehnutý

Sergej Vojcechovskij pocházel ze staré ruské vojenské rodiny a v jednadvaceti se stal důstojníkem ruské armády i on. Až do bolševického převratu bojoval v rusko-japonské válce, prošel Císařskou akademií generálního štábu a v revolučním roce se stal velitelem československého pluku Jana Žižky z Trocnova, který bojoval na východní frontě I. světové války. Na konci října 1918 ho pak československá Národní rada jmenovala generálem.

O rok později se Vojcechovskij připojil k bílé armádě, která už od převratu bojovala proti bolševikům, a stal se velitelem jejích vojsk na Dálném východě. Už tehdy se projevil jako schopný vojenský vůdce: v roce 1920 se mu podařilo odvést pětadvacet tisíc mužů z ohrožení rudými vojsky u Irkutsku až k Bajkalu. Tentýž rok Vojcechovskij požádal o uvolnění z funkce a odešel do emigrace. O rok později zamířila po porážce do exilu i zhruba čtvrtmilionová bílá armáda.

Československo se k ruským uprchlíkům zachovalo velkoryse: nabídlo jim možnost dostudovat a podílet se na budování nového státu. Vojcechovskij byl díky tomu už v roce 1921 přijat do československé armády a o rok později získal i občanství. V armádním žebříčku rychle stoupal. Po šesti letech se stal zemským velitelem v Brně a od roku 1935 už velel v Praze. „Byl to právě Vojcechovskij, kdo zahájil výstavbu lehkého opevnění na česko-německých hranicích. Díky vojenskému vzdělání byl výborný teoretik i praktik a správně předpověděl, že na Němce v naší armádě se do budoucna nedá spoléhat. U nás představoval ojedinělý typ vojevůdce,“ shrnuje význam Vojcechovského pro meziválečnou armádu historik Pavel Šrámek.

Aktivně se Vojcechovskij projevil i v době Mnichova: před osudnou konferencí se stal velitelem armády, která měla bránit Čechy. Když pak Beneš a politické i armádní špičky mnichovský diktát přijali, Vojcechovskij se jako jediný z nejvyššího velení armády postavil proti. O dva měsíce později požádal o přeložení do výslužby a krátce po začátku okupace stál u vzniku odbojové organizace Obrana národa. Jako Rus se brzy dostal do hledáčku nacistů po jejich útoku na Sovětský svaz: hned druhý den ho zatklo gestapo a několik měsíců ho drželo ve vyšetřovací vazbě, až do konce války byl pak pod gestapáckým dohledem v domácím vězení.

Smrt na Sibiři

To nejhorší však mělo teprve přijít. Po příchodu Rudé armády patřil Vojcechovskij mezi první odvlečené: už šestého května ho zatkli sovětští vojáci – údajně kvůli tomu, že se neúčastnil bojů s Němci – a agenti sovětské kontrarozvědky jej o několik týdnů později násilně deportovali do Sovětského svazu. Po několikaměsíčním věznění v moskevské Butyrské věznici byl odsouzen k deseti letům gulagu za „napomáhání mezinárodní buržoazii“. Proti nezákonnému odvlečení a odsouzení Vojcechovského přitom česká strana nijak neprotestovala: „Na jeho případě je vidět, do jak vysokých kruhů deportace šly. Vždyť Vojcechovskij měl v předválečné armádě čtvrtou nejvyšší funkci,“ komentuje neuvěřitelnou lhostejnost české strany předseda výboru na ochranu obětí sovětské perzekuce Oni byli první Vladimír Bystrov.

Čtyři roky byl Vojcechovskij vězněn v táboře Unžlag v Mordvinsku a v roce 1949 putoval do sibiřského lágru Tajšet, kde vězni dřeli celé dny při kácení stromů. Vojcechovskij jako invalida dělal saniťáka. Po šesti letech krutého věznění v roce 1951 zemřel.

„Před šesti lety dostal na návrh našeho sdružení in memoriam Řád Bílého lva. V říjnu jsme se obrátili na ministerstvo zahraničí, aby požádalo ruskou stranu o nalezení jeho hrobu a převezení ostatků do Česka,“ říká Vladimír Bystrov. Jak úspěšná bude jeho snaha, se teprve uvidí: žádost zatím doputovala na českou ambasádu v Moskvě.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

RÁMEČEK

Stanice gulag, vystupovat

První československé občany odvlekli sovětští agenti na Sibiř už na konci druhé světové války, poslední známé případy jsou ze začátku padesátých let. Výboru na ochranu obětí sovětské perzekuce Oni byli první se zatím podařilo zdokumentovat 350 osob odvlečených z území dnešního Česka, podle odhadů jich však reálně bylo okolo tisíce. Z lágrů se jich pak vrátilo jen sedmdesát. Agenti tu zatýkali hlavně ruské politické emigranty z dvacátých a třicátých let.

Slovensko bylo deportacemi postiženo hůře, v sovětských lágrech zmizely často celé vesnice. Slovenské středisko pro odvlečené monitorovalo v roce 1990 asi 40 000 případů, podle střízlivých odhadů jich však mohlo být až 100 000.

Český stát přijal před rokem a půl zákon, jímž přiznal nárok na odškodnění samotným odvlečeným nebo pozůstalým. Z 250 žádostí zatím Česká správa sociálního zabezpečení, která má vyplácení na starosti, 170 zamítla, 32 lidí finanční satisfakci dostalo a zbytek čeká na vyřízení. Slovensko své oběti odškodnilo už před deseti lety.