Než 28. říjen nebude nikoho zajímat

Státní celky i politické režimy obvykle mívají zakladatelské mýty. V ideálním případě posilují sounáležitost občanstva a jeho ochotu chovat se k existujícímu uspořádání loajálně. Jak ale vědí Češi a Slováci, narativy vztahující se ke vzniku založení společného státu nakonec obyvatelstvo mohou spíše rozdělovat. S tím přistoupili výzkumníci soustředění kolem Masarykova ústavu a Archivu AV ČR k objemné publikaci Nekončící příběh, jejímž cílem je právě zpracování proměn výkladů ohledně vzniku Československa během 20. století. 

Škoda, že příběh, který podle názvu nekončí, je zhruba uzavřen rozdělením republiky. Nicméně i bez toho má svazek se všemi odbornými náležitostmi skoro sedm set stran. Na nich autoři rozebírají, jak vznik Československa reflektovala a interpretovala česká i slovenská historiografie. Zaměřuje se přitom nejen na narativy, jež autoři nabízeli, ale představují i ty, kdo za nimi stáli. Součástí knihy jsou navíc i dvě kapitoly o zakladatelských mýtech Polska a Jugoslávie, čímž vzniká i možnost inspirativního srovnání.

Nezvěstovat pravdu

Chtít po historicích, aby konečně řekli pravdu o minulosti, znamená nepochopení jejich řemesla. U každé historické události či procesu pracujeme s množstvím příčin. A exaktní určení, která byla důležitější než jiná, zpravidla nelze učinit vědeckými kritérii. Navíc i nahlížení minulosti z různých časových okamžiků se může hodně lišit. Představme si v případě Československa, jak se 28. říjen 1918 jevil při desetiletých oslavách v roce 1928, pak třeba v éře vrcholící nacistické moci v Evropě na jaře 1941 a pak v roce 1993. Ze kterého bodu má pak být možné nahlédnout onu objektivní pravdu o minulosti?