Vypadá to jako hra. Ale není

„Jak mám šedesátileté ženské říct, že kouřím trávu?“ říká zhruba třináctiletý kluk s modro-oranžovou hlavou dvěma desítkám stejně starých dětí sedících v kroužku. „Výchovní poradci jsou příliš staří, často nám nerozumí.“ „Měli by to být spíš čerství vysokoškoláci,“ přitakává dlouhovlasá blondýnka. „Tak jak to napíšeme?“ ptá se mladík v černém tričku. „Abychom měli právo vyjádřit se k tomu, kdo bude výchovný poradce,“ shoduje se většina.

Jsme tady

Je den státního svátku 28. října krátce po jedenácté hodině a ve třídě základní školy na Prokopově náměstí vrcholí jednání jedné ze tří pracovních skupin Národního parlamentu dětí a mládeže: do Prahy se totiž sjelo sedm desítek jeho dvanácti až devatenáctiletých delegátů z celé republiky s nemalou ambicí – říci, co se jim v našem školství nelíbí, a se svými připomínkami oslovit ministerstvo školství. „Byli bychom rádi, kdyby ministerští úředníci, kteří právě připravují nový školský zákon, naše připomínky vzali v potaz,“ říká již výše zmíněný mladík v černém tričku – současný předseda celorepublikového dětského parlamentu Jakub Kedroň (17) z Nového Jičína. „Nechceme vládnout – jde nám o to, aby vyslyšeli náš názor,“ dodává Dominika Šimková (16) – jinak dětská ombudsmanka z Brna.

Děti ovšem diskutují nejen o výchovných…