Srba je teprv v půlce

Odvolací soud potvrdil někdejšímu generálnímu sekretáři ministerstva zahraničí Karlu Srbovi trest a za přípravu vraždy ho poslal na osm let do vězení. Po verdiktu vrchního soudce Jiřího Lněničky už není třeba psát o „údajném zločinu“ – Karel Srba prostě je zločinec, který si objednal vraždu investigativní novinářky.

Celý případ Srba je však teprve ve své půlce. Na vyšetření čekají ještě jeho korupční a vyděračské aféry.

Polehčující okolnost

Vražda je tak závažný zločin, že trestní zákoník stanoví dolní sazbu deset let i na „pouhou“ přípravu či pokus. Avšak soudce Lněnička – stejně jako nižší instance – vidí na případu polehčující okolnosti. „Při-hlédl jsem k paragrafu, který umožňuje v případě nedokonané vraždy uložit nižší trest,“ vysvětluje soudce. O této úvaze by se dalo polemizovat: vždyť zločin se nepovedl jen kvůli špatně vybranému zabijákovi – co na tom zmírňuje Srbovu vinu? On sám se nijak nezasloužil o to, že novinářka Sabina Slonková zůstala naživu. U soudu zaznělo, že když Srba uvěřil cílené policejní dezinformaci, že vražda byla spáchána, oslavil to šampaňským – zpráva o smrti v něm tedy nevyvolala sebemenší náznak lítosti.

Když byli loni v létě Srba a jeho kumpáni pozatýkáni, kdekdo se zprávě zdráhal uvěřit. Proč by Karel Srba, který se ve světě korupce, vydírání a tajných služeb pohyboval jako suverén, nechal na vraždu naverbovat vimperského zlodějíčka a narkomana Karla Rziepela, který nakonec vše udal na policii? Na tyto pochyby sázeli obhájci i sám Srba. Podle nich šlo o „hru tajných služeb“, případně „pomstu zhrzené přítelkyně“ Evy Tomšovicové, která byla odsouzena spolu se Srbou a jejíž usvědčující výpověď patřila ke korunním důkazům. Z celého procesu se však rýsuje všednější vysvětlení: Srba přežil ve funkci tolik průšvihů, až měl pocit, že mu projde úplně všechno. Na dobu vraždy chtěl mít alibi a vědomě se nestaral, koho konkrétně jeho pomocníci na vraždu najmou. Je třeba připomenout, že stačilo málo, aby se případ vyvinul úplně jinak: Sabina Slonková mohla být zabita najatým narkomanem, ten by byl krátce poté sám odstraněn a motiv by se už nikdy nikdo nedozvěděl.

Nové vyšetřování

Případ vraždy je uzavřen, Srbovy aféry je však třeba dotáhnout do konce. Začínají už na ministerstvu zdravotnictví v půli 90. let, kdy jakožto sekční šéf sliboval stavební firmě za odpuštění statisícového dluhu (peníze dlužil za stavbu svého domu) dvacetimilionovou zakázku na opravě Thomayerovy nemocnice. Stavební firma podala na Srbu trestní oznámení, policie ho odložila, nyní však byl případ na pokyn Nejvyššího státního zastupitelství znovu otevřen.

Srba byl ze zdravotnického rezortu vyhozen, do služeb ho však později přijal ministr zahraničí Jan Kavan a našel v něm svého „muže pro špinavou práci“. Právě na Srbův pokyn – jak alespoň vyplývá z telefonních nahrávek – byl vydírán ředitel státního zámku Štiřín, ať rychle vyrobí důkazy pro lež premiéra Zemana a ministra Kavana, že předchozí ministr zahraničí korumpoval novináře. Právě Srba vzal na sebe známou aféru s hotelem Český dům, jejž Kavanův úřad nápadně nevýhodně pronajal soukromé firmě – těžko si představit, že by Karel Srba mohl takový kšeft dohodnout partyzánsky a bez vědomí ministra.

Policie dnes uzavírá případ korupčních zakázek na opravy českých velvyslanectví, na nichž stát prodělával stovky milionů korun. Do konce roku má být vznesen návrh na obžalobu Srby a dalších sedmi obviněných. Máme po zkušenostech s předchozími případy uvěřit, že šlo o soukromé kšeftíky zločinného generálního sekretáře? Možná se policii a justici nepodaří najít přímý důkaz, že Srbu i zde řídily politické špičky (nebo že o jeho špinavostech věděly). Ale soudci a vyšetřovatelé by měli důkladně prozkoumat, kde stopy opravdu končí.

Přímý přenos

Jen úplně na okraj: v uplynulých dnech se vášnivě debatovalo o plánu České televize udělat z odvolacího soudu se Srbou a spol. přímý přenos. Nakonec z něj nebylo nic. Dva obžalovaní řekli, že je přímý přenos znervózňuje a nejsou schopni se účinně hájit, takže soudce Lněnička rozhodl, že právo na obhajobu je vyšším zájmem než právo veřejnosti na informaci. Na obě rozhodnutí – vpustit i vykázat kamery – měl právo, on je pánem soudní síně.

Čtvrthodinka přímého přenosu nemohla odpovědět, zda takové vysílání může přispět k lepšímu pochopení, jak vypadá „vymáhání spravedlnosti“. Do budoucna se ale zdá, že odvolací řízení, kde už se jen čte ze spisů, kde chybí kontakt se svědky i výpověďmi obžalovaných, budí asi stejný zájem jako přenos poslaneckých interpelací ve sněmovně. Tedy minimální, či spíše nulový.