0:00
0:00
19. 1. 20032 minuty

Ve hvězdách

Václav Malý
Astronaut

Navštívil jsem pana profesora Milana Machovce (23. 8. 1925– –15. 1. 2003) den před tím, než zemřel, a strávil jsem u jeho nemocničního lože celou hodinu. Mluvil ztěžka a ne vždy mu bylo rozumět, ale zapůsobila na mě jeho vyrovnanost se smrtí. Uvědomoval si svůj stav, nedal však najevo ani náznak strachu nebo naopak falešného hrdinství.

Pana profesora jsem znal podle jména už v šedesátých letech. Věděl jsem od pamětníků, že na prahu jeho dospělosti ho výrazně oslovovala slavnostní liturgie, konaná u benediktinů v pražských Emauzích. V padesátých letech se stal stoupencem marxismu, z jeho manipulující podoby prosazované tehdejší mocí však brzy vystřízlivěl. V polovině šedesátých let stál u zrodu dialogu mezi marxisty a křesťany – vážně míněného a dosud zevrubně nezhodnoceného.

Jeho rozhled byl široký ve filozofii i v kultuře, především v hudbě. Dobře se s ním diskutovalo. Osobně jsem ho po-

znal začátkem osmdesátých let, když mne pozval na svůj bytový seminář, abych pohovořil o tridentském koncilu. I v době tuhé normalizace, kdy nemohl přednášet veřejně, shromažďoval okolo sebe mladé zájemce o vzdělání.

Když jsem ho jednou navštívil v jeho holešovickém bytě, vykládal mi o svém vztahu ke slabému pohlaví a potutelně čekal, jak zareaguji. Když jsem se od srdce smál, objevil se na jeho tváři nezapomenutelně osvobozující úsměv. (Při té příležitosti mi vyprávěl, jak jako varhaník u sv. Antonína v Holešovicích do podpisu Charty 77 často hrál…

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články