Komu milost a komu ne

Následující texty pocházejí z debaty čtenářů nad článkem Čekání na milost (Respekt č. 37/2003) a komentářem Klausovy nemilosti (Respekt č. 37/2003). Do diskuse se lze zapojit na adrese www.respekt.cz.

Bezpochyby mají pravdu ti, kdo tvrdí, že ve fungujícím právním státě milosti nejsou příliš potřeba, neboť dobře fungující několikastupňové soudy dokáží spory rozhodnout jak v souladu se zákony, tak i s přirozenou spravedlností, a viníkům vyměřit takové tresty, které jsou úměrné jejich provinění a okolnostem, za kterých je spáchali. V ČR jsou však soudy jako celek snad jednou z nejhůře fungujících institucí. To je skutečnost, kterou si Václav Havel zjevně uvědomoval a která Václavu Klausovi buďto nedochází, nebo je mu lhostejná. Osobně se přitom kloním k názoru, že ho osud neoprávněně odsouzených vůbec nezajímá.

Milan Bendl, [email protected]

Souhlasím s názorem, že prezidentská milost jako mimořádný prostředek k nápravě nepřiměřeně či nesprávně uloženého trestu by neměla suplovat činnost justice, zvlášť když zákon zná další mimořádné prostředky k nápravě či zmírnění rozsudku – například dovolání nebo stížnost pro porušení zákona. Ovšem je jisté, že v jistých případech (jakým je například ten zmiňovaný v článku Čekání na milost) je udělení milosti pravděpodobně na místě. Je proto třeba vyjádřit uznání bývalému ministru spravedlnosti Pavlu Rychetskému, že ve zmiňovaném případě využil své pravomoci a odložil nástup výkonu…