Antikomunisté zvedají hlavy

Lidé, kterým vadí shovívavý vztah české společnosti k předlistopadovému režimu a rostoucí vliv Komunistické strany Čech a Moravy, mohli mít minulý týden dobrý pocit hned z několika událostí. V úterý představily senátorka Jaroslava Moserová a ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea Helena Königsmarková ambiciózní projekt „Absurdity totality“, který si klade za cíl shromáždit svědectví a dokumenty, jež by prezentovaly nejmladší generaci každodenní ubohost a ničemnost tuzemského totalitního systému. Ve středu poslanci zamítli návrh KSČM na zrušení lustračních zákonů – nikoli těsně, jak se čekalo, ale slušnou většinou hlasů. Ve čtvrtek předal spisovatel Petr Placák a další umělci premiérovi Vladimíru Špidlovi petici „S komunisty se nemluví“, kterou za dva týdny podepsaly tisíce lidí. Jako by se Češi přece jen začali vzestupu KSČM obávat a probírali se z letargie. Zkušenost ale napovídá, že je dobré nejásat moc brzy.

Lustrace, díl čtvrtý

Pokračování lustrací je věcně vzato dobré: znamená, že partajní funkcionáři, důstojníci a agenti StB, milicionáři a další pilíře diktatury nadále nemohou zastávat některé klíčové funkce ve státní správě. Debata ve sněmovně nepřinesla nic, co by nezaznělo dřív (zákony byly potvrzeny už čtyřikrát). Nečekané je snad jen to, že pro zrušení lustrací se vyslovilo navzdory předpovědím pouze pár poslanců ČSSD, většinou – a to už překvapivé není – členů „šloufovsko-zemanovské frakce“. Argumenty zastánců lustrací jsou známé a znějí dosti přesvědčivě: i po čtrnácti letech je zapotřebí, aby se stát chránil před těmi, kdo se dřív zkompromitovali a mnohdy si uchovali vazby, jež vedou třeba až k ruským kágébácko-mafiánským skupinám. Lustrační zákony jsou nadto symbolické, stát jimi dává najevo distanci od lidí, kteří bolševický aparát udržovali v chodu.

Odpůrci lustrací, které ve sněmovně emotivně reprezentoval ministr kultury Pavel Dostál, zůstávají rovněž u svého: zmíněné zákony jsou podle nich postaveny na principu kolektivní viny, protože pokud jde o agenty StB, vycházejí z jmenného seznamu, a tudíž nehodnotí individuální lidské osudy a selhání. Na tom je něco pravdy, jelikož existuje – podle všeho velice malá – skupina agentů, kteří podepsali pod tvrdým nátlakem a pak třeba nikoho neudali a ještě o své tragédii zpravili přátele. Jenomže pokud stát nechce udavačům jako celku otevřít dveře k rozhodujícím funkcím, nemá na výběr: nikdo (včetně odpůrců lustrací) nevymyslel kritéria, podle nichž by se dali hodnotit individuálně. Zkoumalo by se u každého před soudem, zda se při podpisu vázacího aktu nacházel ve špatné psychické situaci? Jestli práskl jednoho, či pět známých? Zda za to bral peníze, nebo zda udával zadarmo? Je pravda, že nikdo nemůže říct, jak by se zachoval tváří v tvář brutálnímu nátlaku StB. Stát má ovšem odjakživa právo (a to je asi nejdůležitější prolustrační argument) nestavět požadavky na své zaměstnance podle těch, kdo selhali, nýbrž podle těch, kdo se selhání dokázali vyhnout.

Přesto je třeba vidět také slabá místa lustrační obhajoby, což se týká hlavně pojetí zákona jako symbolu. Politici jako by si totiž prostřednictvím lustračních zákonů napravovali špatné svědomí a používali je jako masku. Sice plamenně antikomunisticky řeční ve sněmovně, ale zároveň jim nevadí, když jdou jejich předáci s Miroslavem Grebeníčkem navštívit pana prezidenta. Horují pro lustrační zákon, ale současně jsou schopni sdílet a rozvíjet rudé mýty o trvalé hrozbě ze strany „sudetoněmeckých revanšistů“. Projevy poslanců se ve středu hemžily uctivostí vůči obětem komunismu, ale titíž lidé zvolili a drží jako místopředsedu sněmovny komunistu Vojtěcha Filipa, který pak jede položit květiny k hrobu Gustáva Husáka.

Pokud se má vztah ke komunismu dostat do normálních kolejí, je zapotřebí tlačit demokratické politiky, aby kontakty s KSČM omezili na minimum, a současně konfrontovat společnost znovu (v případě nejmladší generace mnohdy poprvé) s tím, co byl předlistopadový režim a k čemu se to vlastně dnešní KSČM hlásí. První bod by mohla zčásti naplnit zmíněná petice: ovšem jen pokud se z ní vyvine dlouhodobá akce a podpisů nebudou tisíce, ale statisíce. To může přimět sociální demokraty, aby přestali koketovat s myšlenkou na vládu s KSČM, či občanské demokraty, aby konečně přestali hájit komunistům otevřeného Václava Klause.

Pozor na Pelíšky

Projekt „Absurdity totality“ je samozřejmě skvělý nápad, jak oživit a uchovat v paměti přesně ty příznačné a běžné situace někdejších všedních dnů bolševického bezčasí, na které člověk nejrychleji zapomíná. Ovšem jedna věc je rozsáhlou akci vyhlásit a druhá najít lidi, kteří se pro ni nadchnou, dotáhnou ji do konce a předvedou tak, aby jí dnešní teenageři skutečně věnovali pozornost. Projektu hrozí i další nebezpečí: když organizátorky mluvily o příkladech totalitní absurdity, zmiňovaly spíše vtipné trapnosti, jako jsou texty úředních vyhlášek nebo proslulý projev Miloše Jakeše z Červeného Hrádku. Zdaleka nejhorší věc, která by akci mohla potkat, je sklouznutí v jakési dokumentární „Pelíšky“, z nichž by pak komunismus vyšel jako skrumáž komických historek, jako nepříjemná, ale hlavně dost zábavná doba. Potom by nešlo o hledání a ukazování pravdy, ale spíš o potvrzení sebeútěšného sebeklamu, rozšířeného obzvláště mezi zpěváky, herci a televizními tvůrci, podle něhož „každá doba má svoje minusy, a když se člověk trošku ohne, tak režim přečůrá a užije si i spoustu srandy“. Suma sumárum, nová vlna antikomunismu se zatím ohlásila nepatrným zašploucháním.

Autor je redaktorem BBC.