Východně od Madagaskaru leží v Indickém oceánu ostrov, který se nejprve zapsal do historie hlavně jako domov milého a důvěřivého ptáka dodo, v češtině krutě nazvaného blboun nejapný. Dnes je Mauricius s průměrným příjmem 3800 dolarů na hlavu druhou nejbohatší africkou zemí. Za svůj úspěch vděčí několika ekonomickým vlnám. První se rozvinula za koloniální éry, pod francouzskou a později britskou nadvládou. Šlo o pěstování cukrové třtiny. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1968 přibyl textilní průmysl. A nakonec se ještě přidaly turistika a finanční služby – Mauricius je jedním z vyhledávaných daňových rájů. Prosperita založená na tradičních odvětvích však pomalu začíná váznout, a ostrovu tak nezbývá než k ní začít hledat nové cesty. První z nich má zatím podobu velkoryse pojatého kybernetického města.
Kabel, co vede kolem
Systém kvót a preferencí, z něhož Mauricius po léta profitoval, se pod tlakem globalizace a volného trhu pozvolna rozpadá. Takzvaný cukerný protokol zaručující při exportu do Evropské unie pevné ceny výměnou za importní kvóty zřejmě nepřežije konec tohoto desetiletí. Podobně je na tom i dohoda, jež léta napomáhala exportu textilu do USA. A je tu i další problém: země zbohatla a nastupující generace už nechce strávit většinu života na polích a v továrnách. Touží po vzdělání a atraktivnější práci.
Během uplynulého desetiletí vzrostla nezaměstnanost z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
