Radši kopat do hrobů, než krást

Do života šestičlenné ústecké rodiny zasáhla ruka státu víc než drsně. Nejdřív putovali do ústavu dva starší synové Jiří a Miroslav – kvůli záškoláctví a krádežím sladkostí v samoobsluhách. Za jejich špatnou výchovu šli pak do vězení i oba rodiče. Doma zůstala čtrnáctiletá Helena a osmiletý Martin, oba s vážnou vadou sluchu. Tady se ale příběh láme do naděje, že se u nás přece jen začíná cosi měnit k lepšímu. Opuštěné děti totiž neskončily jako obvykle v ústavu. Helena odešla k tetě a Martina si vzala domů sociální pracovnice ze společnosti Člověk v tísni Barbora Marešová.

Pusťte ženu domů

„Já umím,“ vyskakuje Martin radostně od stolu po prosbě Barbory Marešové, zda by neskočil do obchodu za roh koupit kafe. V kanceláři Člověka v tísni v ústecké Matiční ulici tráví s mladou terénní pracovnicí už třetí týden. Začalo to vlastně náhodou. „Martinův tatínek za mnou přišel koncem března,“ vzpomíná Barbora. „Chtěl, abych mu pomohla dostat manželku z vězení dřív, než on tam nastoupí, aby se měl kdo starat o děti.“ Pomohla mu sepsat žádost o propuštění ženy v půlce trestu. Protože od soudu v Havlíčkově Brodě nepřišla na žádost žádná odpověď (ostatně neodpověděl dodnes a soudce Jan Doležal zatím neví, kdy a jak rozhodne), rozhodl se Martinův otec, že do vězení nenastoupí a bude s dětmi, dokud se manželka nevrátí. Po dvou měsících si pro něj…