Jsme v NATO a do roka budeme i v Evropské unii. Zakotvení v trans-atlantickém prostoru bylo po léta prvořadým cílem naší zahraniční politiky. Bylo to tak správné. Koneckonců to kromě zdejší stalinistické komunistické strany a národně sociálních sládkových republikánů nikdo příliš nezpochybňoval. Nastal ale čas položit si otázku, jak by naše zahraniční politika měla vypadat po vstupu do EU.
Všechno a nic
Samotná Unie představuje tak různorodé prostředí, že se na její zahraniční politiku nemůžeme spoléhat. Pokud totiž vůbec nějaká existuje, je tradičně bezzubá nebo je jejím hlavním rysem vymezování se vůči Spojeným státům. Zahraniční politiku si tak chtě nechtě i nadále budeme muset vytvářet a provozovat sami. Stejně tak budeme muset i nadále zdůrazňovat nutnost americké přítomnosti na evropském kontinentě. Vstup do NATO a EU a události po 11. září však staví debatu o českých zahraničněpolitických prioritách do nového světla. Ať už si to přejeme či nikoli, přímo se nás dotýkají i události odehrávající se na vzdálenějších místech planety. Jsme stále častěji nuceni na krize reagovat a formulovat vlastní postoje. A to pak někdy bývá opravdu smutný pohled.
Zahraniční politiku tvoří kromě diplomatů také premiér a potažmo celá vláda. O slovo se hlásí i prezident, představitelé parlamentu včetně členů zahraničních výborů a nejrůznějších delegací. Vyslání vojáků do ciziny stejně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
