Mimochodem

Při procházkách s jezevčíkem často sleduji neobyčejně složité rituály, jimiž se ve psím společenství každodenně upevňuje právní řád. Tuším, že klíčem k nepsaným zákonům je pach, mám však žalostně slabý nos, abych zachytil jeho nuance. Když se psi porvou, mohu je roztrhnout, ale rozsoudit je nedokážu.

Než jsme se vzmohli na nezbytné opravy, žili jsme pár let v polorozpadlém domě s odchlíplými omítkami, za nimiž přebývaly legie pavouků. Nezabíjel jsem je, protože to prý přináší smůlu, ale chytal do sklenice a vynášel na dvůr. Opřádali pak dům zvenčí a mé dcery, tehdy ještě malé, s nimi kamarádily a dávaly jim lidská jména. Nejraději měly tlustého Adalberta, který číhal u velké pavučiny před kuchyňským oknem. Když se ráno v prvních paprscích slunce třpytila rosou, vzdychaly dcerky u snídaně nad její pohádkovou krásou a chválily Adalbertovu šikovnost, za čas si ale všimly zámotků, v nichž dlouze umíraly polapené mouchy. Dodnes vzpomínají, jak těžce se rozhodovaly, ale nakonec mne přiměly, abych sítě umělecky nadaného vrahouna strhnul. Adalbert se přestěhoval kamsi na zahradu a s ním se vytratilo i něco z kouzla tehdejších rán.

Do práv zvířat jsem zasáhl i letos na jaře, když ptačí budku na hrušni, v níž každoročně sýkorky vyvádějí mladé, přepadla straka, známá vy-kradačka hnízd. Velký, černý, kovově lesklý pták s agresivními blesky na křídlech zuřivě lomcoval křehkým přístřeším, vyrážel nepříčetné skřeky a dral se dovnitř pařáty i zobanem, jako by jej posedl…