Kdo uvidí, uvěří

Vděčným divákům pořadu Natočto! možná ani nepřijde, že videokamera může sloužit i k něčemu jinému než jen k rodinnému obveselení. A sotva- kdo by si asi tipnul, že amatérsky pořízené videozáznamy patří k důležitým důkazům v procesu se Slobodanem Miloševičem u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Nebo, že to byla v podstatě náhodně pořízená videonahrávka surového policejního bytí černocha Rodneyho Kinga, co v roce 1991 vyvolalo v ulicích Los Angeles výbuch rasového hněvu.

Od kabelu k internetu

Citované příklady jsou vybrány z hodinového snímku dvou kanadských filmařů Kateriny Cizekove a Petera Wintonicka, který je součástí letošní přehlídky filmových dokumentů Jeden svět a který se pod názvem Kdo uvidí, uvěří zabývá fenoménem videoaktivismu. Cizekova a Wintonick o něm hovoří v souvislosti s poměrně krátkou, zhruba desetiletou, historií malých digitálních kamer – handicamů. V širším pojetí je ovšem videoaktivismus spojen už s příchodem videokamer jako takových – tedy zhruba s druhou polovinou šedesátých let. V zásadě jde ale v obou případech o to, že video se (vedle masivního průmětu do umělecké tvorby) stalo novou platformou občanského a také novinářského angažmá.

S vývojem technologie se proměňují pracovní nástroje, principy a náplň tvorby ale zůstávají stejné: videoaktivisté si v drtivé většině všímají událostí a témat, které z různých důvodů leží mimo…