Kamery na chodbách, v jídelně, v dílnách, v klubovně, na zahradě, v ložnicích. A taky odposlech. Ve výchovném ústavu v jihomoravských Troskotovicích špehují kluky na každém kroku a školní inspekce i ministerstvo to považují za normální věc. Stížnosti dětí se neberou v potaz. Proti orwellovskému životu s objektivem v zádech se rozhodla zasáhnout až kancelář ombudsmana.
Víc udělat nemohl
Žlutě omítnutý dům s novou střechou na návsi vypadá na první pohled přívětivě. Jen mříže v oknech bývalé fary kazí dojem. Troskotovický pasťák v plné kráse. Vychovatel vyslechne dotaz: Je možné mluvit s hochy, kteří v ústavu bydlí? „Ne, teď je oběd,“ říká. A až dojedí? „To vy už budete pryč.“ Do rozhovoru se zapojují tři mládenci, kteří konverzaci dosud sledovali od jídelního stolu. „A proč bychom se s nimi nemohli bavit?“ ptá se jeden. „Nechte toho,“ odhání je muž. „Jednou za čas sem přijdou normální lidi a nemůžeme se s nimi bavit?“ přidává se další. Vtom do chodby vchází ředitel Petr Škuta. Kluci pomalu odcházejí. „Pojďte ven,“ říká ředitel místo pozdravu. „Máte povolení, že nám jdete do ústavu? Musíte se obrátit na ministerstvo školství a teprve s jejich písemným souhlasem můžete přijít. Teď se s vámi bavit nebudu.“
V brněnském diagnostickém ústavu, který troskotovickou instituci stejně jako necelou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
