Severní fronta před výbuchem

Sadik, třicetiletý turecký Kurd, postává u betonové zídky a popíjí z malé skleničky čaj. Co chvíli odklání hlavu, neboť k němu dolétají kapky vody z hadice, kterou mu patnáctiletý kluk umývá tahač s cisternou špinavou od ropy. Jsme v Silopi, posledním tureckém městě před iráckou hranicí, přes kterou Sadik ještě před měsícem jezdil s nákladem černé hmoty. Co měsíc, to jedna až dvě cesty, co jedna cesta, to zhruba 200 dolarů. Dnes je ale hranice kvůli válce v Iráku zavřená a Sadik nevydělává nic. Jemu ani dalším tisícům zdejších řidičů nezbývá než čekat, až turecká armáda hranici zase otevře.

Cisterna na dvoře

Padesátitisícové Silopi je město živé z přeshraničního obchodu především s ropou nebo naftou. „Tady si tím vydělávají skoro všichni, jsou tu tisíce nákladních aut,“ prohlašuje starší muž ve světlém obleku. Sám prý vlastní tři menší cisterny, na které si před lety vydělal v Německu. S nimi jezdí do prvního iráckého města Zakhu, naplní je benzinem nebo naftou a jede zpět do Turecka k některé z benzinových pump. Ještě před měsícem mu jedno otočení vyneslo dva tisíce dolarů při cenách v obchodech přibližně stejných jako v Česku. Teď je ale bez výdělku. Podpora v nezaměstnanosti neexistuje. „Chodím po městě, piju čaj a čekám, až to skončí,“ roztahuje tvář do širokého úsměvu, jako by na odpočinek dlouho čekal. Nejde ale jen o majitele aut a šoféry. Silnici…