Své velké předchůdce vyhledávají nastupující generace nejraději mezi autory zneuznávanými, pomlouvanými či zapomenutými. Česká nezávislá kultura druhé poloviny 20. století takto vyzdvihla – vedle výstředního filozofa Ladislava Klímy, skandalizovaného kněze Jakuba Demla či populárního, leč nepochopeného humoristy Jaroslava Haška – také Richarda Weinera (1884–1937), jednoho z nejsložitějších a nejosamělejších básníků českého jazyka. Za první republiky nebylo jeho jméno neznámé, Weiner byl však vnímán hlavně jako žurnalista dobře obeznámený se společenským životem a kulturním provozem v Paříži, kde pobýval bezmála dvě desítky let. Coby literát se za svého života uznání veřejnosti nedočkal, ačkoli jeho poslední kniha Hra doopravdy nalezla kritické porozumění u F. X. Šaldy. Weinerovu “tajnou” slávu začal šířit od konce třicátých let zejména Jindřich Chalupecký, přední teoretik modernistických proudů. Proměněn v legendu pak básník Weiner paradoxně zastínil Weinera novináře, jenž měl na svou dobu mnohem pronikavější vliv. Výbor článků, referátů, glos a črt pro noviny z let 1912–1936, který jako třetí svazek jeho Sebraných spisů vydal Torst pod názvem O umění a lidech, se tak může stát jakýmsi reverzním objevem všetečného, rozmarného, ale také výsostně zasvěceného pozorovatele jevů fenomenálních i banálních.
Součást koláže
Výbor začíná cyklem článků,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu