Asi existují dva druhy penzistů, a proto na ně česká justice používá dvojí právo. Jak jinak si vysvětlit některé do očí bijící rozdíly? Letos v květnu zastřelil Vladimír Voda (67) z Bojkovic na Uherskohradišťsku ze žárlivosti mladou ženu. Sám se přiznal, ještě v soudní síni - kam ho eskorta vodila z vazby - plakal a prosil o odpuštění. Obhájce žádal o shovívavost: starý muž chodí o holi, špatně vidí a slyší. Dosud byl bezúhonný. Loni v listopadu dostal Voda dvanáct let kriminálu. Ano, rovná se to doživotí, uznal Vrchní soud v Olomouci - ale čin byl příliš závažný. Pak tu jsou ovšem penzisté druhého typu. Komunističtí ministři Lubomír Štrougal (77) a Jaromír Obzina (72), šéf federálního odboru StB pro „boj s vnitřním nepřítelem“ Vladimír Stárek (78) nebo třeba brutální vyšetřovatel Alois Grebeníček (81). V soudní síni nelitují ničeho a pro objasnění svých zločinů nehnou prstem. Kdo si přečte výčet přitěžujících okolností trestního zákona, najde u těchto starců skoro všechny: své zločiny páchali nebo v nich pokračovali po delší dobu, často způsobem zvlášť surovým nebo zákeřným, využívali přitom něčí bezbrannosti nebo podřízenosti… Ale zvláštní věc. Náhle soudce opouští přísnost a zaplavuje je vlna soucitu. Vždyť ti bezúhonní důchodci chodí o holi, špatně vidí a slyší, případně mají podezření na rakovinu nebo chřipku. Minulý čtvrtek německý Nejvyšší soud potvrdil doživotí pro Antona Mallotha - přestože terezínský dozorce jezdil do soudní síně na vozíku. Hlupák Malloth:…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu