Palčivá otázka, žádná odpověď

S více než ročním odstupem uvedla minulou středu večer veřejnoprávní obrazovka „kolektivní reflexi“ zdejší televizní krize z přelomu předloňského a loňského roku. Akce měla dvě části: téměř hodinový dokument s názvem Chaos, dokončený již v únoru 2001, a hodinovou debatu o filmu a o důsledcích, které mělo vření okolo televize na českou mediální a politickou scénu. Chaos, společné dílo režisérů Alice Nellis, Jiřího Chlumského, Miroslava Janka, Petra Nikolaeva, Pavla Štingla, Milana Tomsy a Romana Vávry, není bůhvíjakým dokumentem. Chvíli se tváří jako objektivistická kronika událostí, chvíli má ambice obnažujícího pohledu do televizních a parlamentních kuloárů, jehož běžné obrazové zpravodajství není ze své podstaty schopno. Místy zase jde o kolektivní portrét rebelů a někdy i o jejich nepříliš zastíranou oslavu. Skladbou poněkud chaotický snímek o chaosu je tak nejkoncentrovanější v partiích, v nichž sleduje „normalizátorku“ Janu Bobošíkovou. Ta v prodlévajících záběrech, kdy kráčí zavěšena do ochranky, či v pohledech do obličeje, který postupně vadne a šedne, získala rozměry mocilačné saně, jež je nakonec udolána. V diskusi po filmu, již na domácí poměry s málo vídaným odstupem moderoval redaktor BBC Václav Moravec, si publicista Ondřej Neff stěžoval na amatérskou neobjektivnost Chaosu. Jana Dědečková, členka televizní rady, která tehdy vybrala do čela ČT nešťastného Jiřího Hodače, píše nyní v internetovém časopise Virtually, jenž rediguje, že Chaos je "geobbelsovský…